"V Norsku se mě ptali, jestli máme v Česku sníh!" líčila nám, zatímco jsme se brodili čerstvě napadaným sněhem k jejímu domu v Horním Maxově. "Přitom tu sněží pořád, zatímco oni tam měli jen patnáct centimetrů."

Co děláte, když se psům už nechce dál?
Nesmím povolit. Mají-li dost odpočinku, fyzicky můžou. Sedmdesát procent energie si totiž šetří na horší časy. Takže když nechtějí dál, jde o jejich psychiku. Vpředu musí mít vůdce, který sáně roztáhne a rozeběhne. Pokud by dál nechtěli, museli bychom zůstat na místě. Vozím s sebou jídlo pro psy a vařič na ohřátí vody, vybavení a jídlo i pro sebe. Jenže v checkpointu jim můžu dát slámu, zabalit je do dek, takže si lépe odpočinou.

Nikdy jste psy nemusela "přemlouvat"?
Jednou si vedoucí fena lehla a koukala na mě, jako že už nikam nejde. Vyzkoušela jsem vpředu snad všechny psy, doslova jsme tam předváděli psí kusy. Nakonec jsem to zkusila s Kačenkou, které jsem moc nevěřila. A najednou šlo všechno skvěle. Pak psi ucítili soby a byli jak diví, prostě na lovu. V ten moment jsme sprintovali.

Nemůže se smečka doopravdy vydat na lov?
No to by se mohlo stát úplně jednoduše. Říkali nám, že budeme projíždět mezi stády sobů. Naštěstí jsme je nepotkali. Jinak bychom si asi vezli na saních soba.

Může být setkání se stádem nebezpečné?
Sobi jsou domácí zvířata, něco jako krávy. Horší jsou losi. Ti cestují v páru a někdy i s mladými a jsou to mrchy. Když je hodně sněhu, nechtějí se bořit a vlezou si na ušlapanou trať, a když jede spřežení, nechtějí ho pustit. Jsou schopni ho dokonce napadnout a rozdupat psy. Naštěstí nám to teď nehrozilo, protože bylo málo sněhu.

Co když se vám na závodech chce ve vánici čurat? Muž to má snazší, ale vy se musíte celá svléknout.
Tak to je vždy blbý. Musím se dojít vyčurat nejlépe na checkpointu, kde je pro nás i pro psy zázemí... A pak doufat, že to nebude nutné. Ale když to přece přijde, musím všechno sundat. A to i kšandy u kalhot i GPSku z ruky, protože jinak nejde sundat bunda. No prostě hrůza. Pak už si jen vyšlapu ďolíček ve sněhu a doufám, že mi neuletí toaletní papír.

Kdy jste si pořídila prvního psa?
Před dvanácti lety jsem si pořídila prvního. Druhého a třetího psa jsem si vzala od přátel, protože jejich pán zemřel a neměl se o ně kdo starat. Pak jsem si pořídila sáňky, ale bylo mi divné, že musím pořád tlačit. (smích) Tak jsem koupila čtvrtého a už jsem se vezla.

Teď jich máte kolik?
Třiadvacet, ale v létě dostanu štěně od norských přátel. Jakmile k tomu přilnete, těžko přestanete. Když jsem teď byla v Norsku, zemřela mi patnáctiletá fenka Růženka. Smutné, že jsem nemohla být s ní. Před odjezdem jsem ji prosila, aby na mne počkala.

Více ZDE

Magdaléna Havlíková pro IDnes.cz