Křesťané tradičně hlásají svou lásku nejen k bližním, ale i ke zvířatům, dokonce ji vyhlašují za jeden z příznačných rysů tzv. „západní kultury“. Často v údajném protikladu k učení islámu, pro nějž je zvláště pes „zvíře nečisté“. Podobně jako tomuto zjednodušujícímu pohledu příliš neodpovídá text bible, není ani vztah vyznavačů islámu a jejich svatého písma ke psům tak jednoznačný a odmítavý, jak si obvykle myslíme.

V koránu se nachází krátká příhoda týkající se psa: „Jedna velmi hříšná žena šla kolem studny, u které ležel pes polomrtvý žízní. Žena se ustrnula, sundala z nohy střevíc, uvázala ho na svůj dlouhý šál, spustila jej do studny, nabrala vodu a dala psovi napít. Za tento milosrdný skutek jí všemocný bůh odpustil všechny její hříchy.“ Podobný příběh či podobenství v bibli nenajdeme. Vlastně smysl ani jediné z 34 zmínek o psu v bibli nevyznívá ke psu vlídně nebo lichotivě.

 Islamisté zdůrazňují, že jejich učení není v protikladu k víře Západu křesťanství, neboť Mohamed a jeho stoupenci uznávají Mojžíše i desatero přikázání. Jen Ježíše nepovažují za syna božího, ale za proroka, jakými byli i Mojžíš a Abrahám. Dokládají, že učení proroka Mohameda káže lásku ke zvířatům, zakazuje štvát zvířata proti sobě a provozovat jejich zápasy. Poměrně vlažný vztah ke psu, zvířeti, které jmenovitě není určeno k jídlu, je připisován tomu, že na počátku 6. stol. n. l. byla hojně rozšířena vzteklina a psinka, takže psi byli lidem nebezpeční. Proto se také zuřivý pes objevuje vedle škorpiona, havrana, černého luňáka a krysy mezi pěti vyjmenovanými nebezpečnými zvířaty. Objevuje-li se někdy označení psa jako „nečistého“ zvířete, je to důsledkem toho, že v horkém podnebí psi chodí s vyplazeným jazykem a slintají. To je také důvod, proč Mohamed nedoporučuje brát psa do domu. Zdravých psů se toto označení údajně netýká. Přesto je nutno misku, kterou vylízal pes, sedmkrát vymýt. Držení psů jako domácích mazlíčků, což je typické až pro pozdější západní společnost, nebylo ve starozákonních časech – geograficky i chronologicky společných – samozřejmé ani módní. Psi, o nichž se píše ve svatých textech, byli v oněch časech a krajinách převážně polodivocí páriové, popisovaní ještě v 19. stol. Brehmem z Cařihradu nebo Káhiry. Byli to sběrači odpadků, lovci mršin, podle textů bible zjevně i lidských mrtvol – viz příběh o Jezabel. Na jednu stranu jistá sanitární policie, na druhou stranu zvířata obrazně i ve skutečnosti „nečistá“ a opovrženíhodná, v neposlední řadě nositelé i přenašeči nemocí. Vystříhání se kontaktu se psem či zvýšená hygiena, zdůrazňované v koránu, měly tedy do jisté míry i praktický, preventivní důvod a opodstatnění. Páriové navíc žijí v osadách či na okrajích měst ve zvláštních společenstvích přesahujících rozměr smečky. Mohli tedy být oprávněně vnímáni jako nebezpeční a obávaní.

 Výklad vztahu Mohameda ke psům se různí – od nenávisti přes údajnou kynofobii – strach se psů – až jisté k míře tolerance. Jeho nařízení usmrtit psy se prý původně týkalo všech psů, ale odpor lidí, kteří si uvědomovali význam psů coby pastevců nebo hlídačů, zmírnilo jeho rozhodnutí, takže se vztahovalo pouze na psy černé, údajně ztělesnění ďábla, a zvláště na psy se dvěma skvrnami nad očima (noqtatayn).

 Mohamed proto zakázal také prodej (černých) psů. Zřejmě v návaznosti na toto rozhodnutí vydala v nedávné době, v roce 2006, Saúdská Arábie opětovný zákaz prodeje psů a koček s odůvodněním, že držení domácích mazlíčků je vedle fast foods, krátkých kalhot a jeansů nežádoucím projevem vlivu Západu. Zvláště mladí lidé se prý s mazlíčky předvádějí na veřejnosti. Držení psů – hlavně dobrmanů a pitbulů – a čistokrevných koček se přesto v posledních letech stalo mezi Saudy do jisté míry prestižní záležitostí a ukázkou společenského postavení. Dodržování zákazu sleduje podle agentury Associated Press zvláště ve městech Jiddah a Mecca speciální „náboženská policie“ – Muttawa.

 V islámských náboženských textech se uvádí, že andělé nikdy nevstoupí do domu, v němž se nachází pes nebo v němž je vyobrazení živého stvoření, ať člověka, nebo zvířete. Proto v islámském výtvarném umění scházejí figurální motivy a nenacházíme ani náznak toho, jak mohli vypadat dávní psi této oblasti, islámského světa.

Už vůbec není myslitelné, že by se psi mohli dostat do nebe. V tom je ale korán zajedno s biblí: „Vně pak budou psi a čarodějníci, a smilníci, a vražedlníci, a modláři, i každý, kdož miluje a činí lež,“ stojí v bibli. „Vně“ je míněno mimo „věčné blahoslavenství“, to znamená v novém Jeruzalémě, v novém nebi, v „ráji“.

Korán zmiňuje psa pouze pětkrát. Podle islámských odborníků spatřuje bůh psy jako součást lidského bytí. Hovoří dokonce o speciálně vycvičených psech, kteří loví se sokoly, a označuje za „zákonné“ jíst vše, co chytí. Stejně tak byli akceptování psi hlídající dobytek.

Pes je ovšem také uváděn na seznamu „najis“, nečistých věcí, kde je dále moč, výkaly, sperma, mrtvé tělo, krev, vepř, kafr, alkohol a pot zvířat, která opakovaně požírají „najasat“ – „nečisté“.

 Ve vztahu ke psům platí určitá pravidla, mezi než patří:

-          Nedovol psa ve svém domě jako mazlíčka nebo z jiného, nikoli nezbytného důvodu.

-          Když uslyšíš v noci štěkot psa, vyslov „audhu billah“ (doslova „Hledám ochranu v Alláhovi“, tedy obdobu modlitby „Bože, chraň nás…“).

-          Nevlastni psa, aniž bys ho používal k lovu nebo jako strážce lidí či zvířat, jako je dobytek, nebo z jakéhokoli jiného důležitého důvodu, jako je pomoc slepému atd.

-          Není hřích zabít vzteklého psa, byť v chrámu.

-          Používáš-li psa k lovu, vždy vyslov „bismillah“ (ve jménu Aláha) dříve, než ho vypustíš, aby chytil kořist.Pokud kořist ulovil jiný pes, než kterému jsi řekl „bismillah“, nepozři to (ulovené) zvíře.

-          Zabij psa, který je čistě černý. Vezmi čistě černého psa do psího útulku, tam nikým nevyžádaného psa po několika týdnech usmrtí.

-          Neprodávej psa kvůli ceně (pro peníze).

-          Měj slitování se psem (pokud není čistě černý), který potřebuje pomoc, aby přežil.

Z Pes v mýtech a bájích od M. Císařovského, - Svět psů, 7/2008